Ctnost naděje

Víra vyvolává v duši naději.

Naděje lidská spoléhá na sílu svou nebo pomoc lidskou, naděje boží se opírá ve svých touhách o všemohoucí pomoc Boží. Nositelem naděje je vůle. Proto úkon naděje je zcela dobrovolný. Naděje je ctnost vlitá, a proto se jí dostává člověku s milostí posvěcující. Neztrácí se však ani hříchem. Naději ztrácí člověk, který zoufá nebo ve své troufalosti odmítá Boží pomoc.

Tři vlastnosti ctnosti naděje: nadpřirozenost, účinnost, pevnost.

Naděje je nadpřirozená svým původem. Opírá se o všemohoucí pomoc Boží. Další vlastností je účinnost, tím se myslí, že tuto vlastnost má mít naděje v křesťanově životě. Má být živá, působivá, účinná vzhledem k dosažení dobra. Sv. Tomáš: „Naděje působí, že člověk spěje k Bohu.“ Naděje vydává plody, když účinně zasahuje do života. Pak odvrací zrak člověka od věcí tohoto světa a obrací jej k hodnotám věčným, nepomíjejícím. Křesťanská naděje musí být pevná. Uvědomujeme si však, že pevná naděje je jen ze strany neomylného Boha, jenž nezklame své věrné; ze strany slabého člověka je však pevnost kolísavá a jistota nejistá. Naděje člověka je spojena s jistou bázní. Proto je tak důležitý pohled stále upřený na Boha a na jeho pomáhající všemohoucnost, abychom nemalomyslněli.

Co ochromuje naději: zoufalství (člověk se domnívá, že mu Bůh nemůže odpustit hříchy atd.). Malomyslnost, deptající duši je spíše pokušením nebo důsledkem chorobného nervového stavu. Opovážlivost je jistou neúměrností naděje. Opovážlivý spoléhá jen na své síly. Kořeny opovážlivosti vidí sv.Tomáš v marné slávě a v pýše.

Nadějí člověk usiluje o dosažení Boha, a tím usiluje o nejvyšší dobro, jaké si lze představit. Bude-li jeho naděje velká, hluboká, pak se mu budou jevit všechny pozemské hodnoty jako něco malicherného. Velká naděje osvobozuje od všech nezdravých pout.

Doporučuji modlitbu žalmů, z kterých vysvítá naděje a důvěra v Boží velikost a dobrotu. Např. Ž 72, 8, 21 atd.